Ta slova..

Slova bez významu

píše moje ruka,

co jimi sdělit chci,

stále nemám tucha.

Slova neznámá mám potřebu

psát,

význam jejich snad ani nechci

znát.

Ústa má vyslovují neznámé hlásky,

jsou to věci,

které už nejdou vzít zpátky.

Ruka má neposlouchá mě,

stále něco píše,

stále vůbec netuším

čeho se to týče.

Vlastní tělo už se bouří,

tužka neposlouchá,

spaste někdo moji duši,

já nechci být ztracená.

Hledat už mě nemusíš,

už nestojím o to.

Chci už zůstat nezvěstná,

sbohem, obloho!

Už nechci slyšet zpívat ptáky,

poslouchat cizí slova,

slyšet doporučení od matky,

já vystačím si sama.

Já umím, znám, všechno zvládám,

do temnoty hlouběji se propadám.

A ruka přitom stále píše

ta slova.

Ta slova pravdivá, prolhaná, bolavá,

ohavná, překrásná, vznešená, ubohá,

krutá.. všemocná.

~Z hodin fyziky